Z myslivecké literatury lze prokázat, že již po staletí existují lovečtí psi, podobní dnešním německým křepelákům, kteří se používali ke slídění za lovnou zvěří.
Historicky lze doložit i název "křepelák".
     V plemenné knize registrovaný chov plemene německý křepelák vzniknul na přelomu století. Kmenovým zakladatelem plemene byl pes Lord Augusta 1834L, který pocházel ze Staufenbergu (Horní Bavorsko). Cílený čistokrevný chov byl zahájen s několika vhodnými fenami. Zpočátku přicházela na svět pouze hnědá (někdy s bílými znaky) a bílohnědá štěnata. Jako zvláštnost se objevovaly malé červené znaky na hlavě a bězích, takzvané pálení. Fena Baby auf der Schanze 1838 L byla u zrodu varianty běloušů.

     Rudolf Frieb (R.F.), který během několika desítek podstatnou měrou ovlivnil chov německého křepeláka, se zásadním způsobem přičinil o to, že byl chov rozdělen do dvou barevných rázů - na hnědáky a bělouše. Rozdělením chovu do dvou barevných variant byl zajištěn základní předpoklad pro to, aby bylo možné přes úzkou výchozí chovatelskou základnu cíleným párováním v rámci obou barevných rázů zabránit degeneraci chovu následkem příbuzenské plemenitby. Rozdělení barevných rázů se projevilo jako rozumné i vzhledem k poněkud odlišným charakterovým vlastnostem obou variant. Hnědáci pracují na kratší vzdálenost od vůdce a snáze se vedou; bělouši loví na větší vzdálenost a projevují mimořádnou chuť do práce na stopě.
     Dnes však nelze používat rozdílné založení obou rázů za spolehlivý a charakteristický znak k jejich rozlišení, protože během let docházelo z nejrůznějších důvodů k opětovnému spojení jedinců obou rázů. Zpravidla se však i v dnešní době používá k chovu párů psů stejného rázu, aby byla v rámci plemene zachována rezerva navzájem nepříbuzné krve.
     Němečtí křepeláci se vždy chovali a chovají výhradně jako lovečtí slídiči a všestranně použitelní lovečtí psi.

Německý křepelák je středně velkým, dlouhosrstým velmi svalnatým slídičem, s ušlechtilou hlavou a silnými kostmi. Délka trupu poněkud přesahuje kohoutkovou výšku, v žádném případě nesmí působit dojmem psa na vysokých bězích.

Poměr délky těla ke kohoutkové výšce: 1,2 : 1
Poměr hloubky hrudníku ke kohoutkové výšce: 0,5 : 1
Poměr délky tlamy k délce mozkovny: 1 : 1

Živý a lovecky velmi náruživý pes, přátelský a sebejistý, velmi učenlivý a přizpůsobivý. Není bázlivý ani agresivní.
Typickými vlastnostmi německého křepeláka při lovu jsou:

• silně vyvinutá náruživost ke slídění
• chuť do práce na stopě a velká jistota při této práci
• jemný nos
• radost z přinášení zvěře a radost z vody
• ostrost vůči zvěři a vůči škodné
• při příslušném výcviku a vedení sebevědomý, samostatný, kontrolovaně pracuje ve velkém oblouku; je spolehlivý při dohledávce a pachových pracích. Pracuje jako slídič a všestranný lovecky upotřebitelný pes v prostorných převážně lesních revírech s vodními plochami. Od počátku chovu se nevěnovala žádná pozornost vlohám pro vystavování.

Mozkovna: ploché temeno, přiměřené šířky, bez znatelného týlního hrbolu.
Stop: jen málo vyjádřen.

Nos: nosní houba velká a tmavá, s široce otevřenými nozdrami. Pigmentové skvrny na nose jsou vadou, psa zdobí klabonos.
Morda: silná s širokým hřbetem nosu, směrem dolů lehce zaoblená, rozhodně ne špičatá, ne kratší než mozkovna.
Pysky: rovné, suché, pevně přiléhající, pigmentace odpovídá barvě srsti.

Čelisti/zuby: úplný chrup se 42 zuby s následujícím zubním vzorcem
          (schematicky při pohledu zepředu):

     Vpravo          M  P  C  I  I  C  P  M          vlevo
     Horní čelist    2  4  1  3  3  1  4  2          horní čelist
     Dolní čelist    3  4  1  3  3  1  4  3          dolní čelist

Řezáky horní čelisti přesahují jako nůžky řezáky dolní čelisti; klešťový skus se toleruje; zuby dobře vyvinuté, skus silný.

Líce: suché, kůže těsně přiléhá, jařmové oblouky nevystupují.
Oči: středně hnědé, pokud možno co nejtmavší, středně velké, uložené poněkud šikmo, nevystupují ani nejsou zapadlé; pevně přiléhající oční víčka bez viditelné spojivky. Řasy na okrajích víček.
Slechy: vysoko a široce nasazené, ploše visící těsně za okem, bez známek vytáčení. Nejsou silné, masité ani hadrovitě svěšené. Se stejnoměrným osrstěním přesahující vnitřní okraj. Ucho natažené kupředu dosahuje k čenichu.
Krk: silný, šíje mimořádně dobře osvalená, pod tupým úhlem plynule přechází do kohoutku; bez známky volné kůže na hrdle a bez laloku se plynule rozšiřuje k hrudi.

Hřbetní linie: jednotlivé části těla rovné, plynule přecházejí, záď lehce spáditá, prut nesen v prodloužení hřbetní linie nebo mírně pod ní.
Kohoutek: silný a výrazný.
Hřbet: krátký a pevný, bez pronesení za kohoutkem.
Bedra: dobře osvalená, a proto působí mohutným dojmem.
Záď: lehce spáditá, nesmí být přestavěná, poněkud níže než kohoutek.
Hrudník: při pohledu zepředu oválný. Při pohledu z profilu dosahuje až k lokti . Hrudní koš dlouhý, dobře klenutý, nesmí být sudovitý ani plochý.
Spodní linie a břicho: od posledního volného žebra je břicho dozadu přiměřeně vtažené. Celá spodní část trupu by měla být hustě porostlá krycí srstí i podsadou.
Prut: nesen v prodloužení hřbetní linie, v klidu rovně nebo poněkud svěšen. Při vzrušení nesen mírně nad hřbetní linií a v živém pohybu. Aby nedocházelo k jeho poranění, měl by se během prvních tří dní života kupírovat nejvýše o jednu třetinu.
(V zemích, kde je kupírování zakázáno, se může ponechat přirozený).

KONČETINY

HRUDNÍ KONČETINY:
Všeobecně: při pohledu zepředu rovné a rovnoběžné, při pohledu ze strany dobře pod tělem a směřují kolmo k zemi, dobré zaúhlení.
Plece: silně osvalené, lopatka dobře přiléhá a směřuje šikmo vzad.
Nadloktí: při pohybu se lehce pohybuje kolem hrudníku.
Loket: těsně přiléhá k trupu, není vbočený ani vybočený.
Předloktí: rovné, přechod ke kloubům bez rachitických příznaků.
Zápěstí: silné.
Nadprstí: nepatrně směřuje dopředu.
Tlapka: lžícovitého tvaru, prsty těsně přiléhající, kočičí nebo zaječí tlapka nežádoucí. Polštářky pevné, odolné, dobře pigmentované a silné dobře se obrušující drápy.

Srst: silná, těsně přiléhající, převážně zvlněná až kudrnatá srst (Astrachán) nebo hladká dlouhá srst, s hustou podsadou. Není příliš dlouhá ani jemná či dokonce hedvábná. Na šíji, sleších a na zádi často kudrnatá; zadní strana končetin a ocasu s dobrými praporci; často bohatý límec; dobře osrstěné je i břicho. Na tlamě a mozkovně je krátká ale hustá srst; slechy pokrývá dlouhá kudrnatá nebo hustá zvlněná srst, která přesahuje i přes jeho vnitřní okraj. Meziprstí je rovněž hustě osrstěno, srst však není příliš dlouhá.
Barva: německý křepelák se chová ve dvou barevných rázech:

1. jednobarevná hnědá nebo červená, často s bílými nebo bělavými znaky na hrudi a prstech
2. hnědý nebo zřídka také červený bělouš; základní barvu tvoří hnědá respektive červená srst, která je hustě prokvetlá bílou, často s hnědou respektive červenou hlavou, plotnami nebo pláštěm přes celý hřbet. K tomuto barevnému rázu patří také strakoši (s bílou základní barvou a velkými hnědými respektive červenými plotnami) nebo tygři , u nichž je bílá základní barva s hnědým respektive červeným stříkáním nebo tečkováním. Ti mohou pocházet i z jednobarevných rodičů.

U obou barevných rázů se mohou vyskytovat červené znaky (pálení) nad očima. na tlamě, bězích a v okolí řitního otvoru.

Český standard předložil klub Nkř. a byl schválen standardní komisí ČMKU v srpnu 1997.